Se sídlem v Los Angeles vyvolal zakladatel Eric Pearl velký zájem ze strany špičkových lékařů a výzkumníků po celém světě včetně jedné z nejlepších nemocnic ve Spojených státech, Level 1 Trauma Institute, Spinal Cord Injury Center a University School of Medicine.
Ještě předtím, než se náhle objevily jeho netradiční léčitelské schopnosti, měl Eric po 12 let vysoce úspěšnou chiropraktickou praxi. V srpnu 1993 zjistil, že byl požehnán velmi neobvyklým „darem.“ Po 12 letech tradiční chiropraxe se náhle stal léčivým prostředkem jiného druhu: vodičem, přes který plynou léčivé energie.
I když je Eric příliš zaměstnán cestováním, než aby byl schopen si i nadále udržet svoji praxi, na jeho seminářích a soukromých sezeních se neustále potvrzuje, že jeho „dar“ pomáhá lidem s velkou různorodostí vážných onemocnění včetně zhoubných nádorů, nemocí souvisejících s AIDS, syndromem chronické únavy, porodních defektů a deformací kostí.
Eric získal titul Doktor Chiropraxe na Cleveland Chiropractic College v Los Angeles. Během 80. a 90. let vedl jedno z největších chiropraktických center v oblasti L.A. Často byl nazýván „Chiropraktikem z hvězd“, získal si pověst vysoce úspěšného a populárního doktora. Zatímco studoval pod takovými mistry, jako jsou Dr. Virgil Chrane a Dr. Carl Cleveland, sr., byl Eric Pearl jedním z několika málo praktiků, kteří vedle standardního chiropraktického přístupu zapracovali navíc i čisté, původní a skoro ztracené techniky.
V neformálním i klinickém prostředí se pacienti (a lékaři!) stali svědky výsledků těchto léčení, která se objevovala skrze Erica, když NAD NIMI JEDNODUŠE DRŽEL SVÉ RUCE.
Proč já?
Pokud bych seděl na obláčku a plul nad planetou jenom proto, abych vybral tu správnou osobu, které bych mohl věnovat jeden z nejvzácnějších a nejvyhledávanějších darů ve Vesmíru, nevím, jestli bych se natáhl éterem, namířil svůj prst přes ohromný dav lidí – vůdce, kramáře, čestné i prohlašující se za čestné – a řekl, „On! To je ten pravý. Dejte to jemu.“
No, možná se to přesně takhle nestalo, ale vypadá to tak. S výjimkou, kdy tomu tak není. Myslím tím kromě toho, když přijde někdo jiný se zcela odlišným a naprosto přesvědčivým vysvětlením. „Ale ne,“ protestuje někdo, kdo to se mnou myslí dobře a nevěřícně zírá na zjevný nedostatek mého chápání, jak funguje Vesmír, „Vy jste to přece dělal už předtím, v minulých životech.“ A já chci vědět tohle: jak je možné, že jsou takoví znalci mých minulých životů, když já mám problémy pochopit tenhle?
Chci říct, buďme realisté. Strávil jsem dvanáct let budováním jedné z největších, pokud ne té největší chiropraktické praxe v Los Angeles. Měl jsem tři domy, Mercedes, dva psy a dvě kočky. Všechno by se zdálo být perfektní, pokud bych nepřišel o své peníze a vyvaroval se alkoholu, když se můj šestiletý vztah blížil ke svému konci. To byla událost, po které jsem tři dny prakticky nebyl neschopný dát jednu nohu před druhou. Prozac pomohl. Pomohl hodně.
O šest měsíců později jsem na návštěvě ve Venice Beach v Kalifornii se svojí asistentkou, která trvá na tom, že si mám nechat vyložit karty od kartářky na pláži. „Nechci si nechat vykládat karty od nějaké kartářky z pláže,“ odpověděl jsem zcela odůvodněně. Pokud by kartářka byla tak úžasná, lidé by chodili za ní; netahala by karetní stolek, ubrus, kouzla a další nezbytnosti na přelidněnou stezku na pláži, kde může chytat nic netušící turisty, aby jim nastražila svoji verzi jejich budoucnosti a ještě očekávala, že za takové privilegium dostane zaplaceno.
„Potkala jsem ji na večírku a řekla jí, že tam budeme. Cítila bych se trapně, pokud bychom si nenechali udělat výklad, “ odpověděla z fleku a dodala, že žena dělá čtení za 20 i za 10 dolarů. Jeden pohled na moji asistentku mi prozradil, že další protesty by byly marné. “Fajn,” zamručel jsem a sáhl pro desetidolarovou bankovku a myslel na to, že to byla polovina peněz, které nám zbyly na oběd. Poslušně jsem napochodoval k ženě, sedl si na její skládací židličku, dal jí deset dolarů a myslel na to, jak jsem už teď hladový.
Výměnou za mé peníze se mi dostalo velice hezkého, ačkoliv nepříliš pozoruhodného výkladu současnosti a vychutnal jsem si bytost nazývanou „Bubelah“ v podobě této roztomilé židovské cikánky. Skoro jako by mi odpovídala, „Existuje velice speciální práce, kterou provádím přes axiatonální linie. Napojuje to meridiánové linie vašeho těla na linie planetární mřížky, která nás spojuje s hvězdami a s ostatními planetami.“ Řekla mi, že je schopná udělat tuto práci a že je to něco, co jako léčitel potřebuji. Také mi řekla, že bych si o tom mohl přečíst v knize nazvané The Book of Knowledge: The Keys of Enoch. Znělo to opravdu zajímavě, takže jsem se zeptal: „Za kolik?“ Řekla, „Třista-třicet-tři dolarů.“ „Ne, děkuji.“
Tohle je přesně ten druh věcí, před kterými vás varují večerní pořady. Už teď slyším ve večerních zprávách, „Židovská cikánka ve Venice Beach bere 333 dolarů od důvěřivého chiropraktika.“ Přes celou obrazovku svítí moje fotka a pod ní nápis „Trouba“. „… přesvědčila doktora, aby jí po zbytek života platil 150 dolarů měsíčně za pálení svíček na jeho ochranu.“ Cítím se poníženě už jen z toho důvodu, že o tom uvažuji. A tak jsme s asistentkou odešli a kreativně vymysleli oběd pro dva za deset dolarů.
Asi byste si mysleli, že tím to skončilo, ale mysl funguje zvláštním způsobem. Nedokázal jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Sám sebe jsem přistihl, jak posledních pár minut z přestávky na oběd chodím do obchodu Bodhi Tree, abych se pokusil rychle přečíst kapitolu 3.1.7 z knihy The Book of Knowledge: The Keys of Enoch. Tato kapitola pojednává o axiatonálních liniích. Největší lekcí toho dne bylo, že pokud kdy existovala kniha, která se nedá rychle přečíst, byla to právě tahle kniha. Ale přečetl jsem si dost. Bude mě to pronásledovat, dokud nepovolím. Rozbil jsem prasátko.
Asi byste si mysleli, že tím to skončilo, ale mysl funguje zvláštním způsobem. Nedokázal jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Sám sebe jsem přistihl, jak posledních pár minut z přestávky na oběd chodím do obchodu Bodhi Tree, abych se pokusil rychle přečíst kapitolu 3.1.7 z knihy The Book of Knowledge: The Keys of Enoch. Tato kapitola pojednává o axiatonálních liniích. Největší lekcí toho dne bylo, že pokud kdy existovala kniha, která se nedá rychle přečíst, byla to právě tahle kniha. Ale přečetl jsem si dost. Bude mě to pronásledovat, dokud nepovolím. Rozbil jsem prasátko.
Práce se dělá ve dvou dnech, ve dvou oddělených dnech. První den jsem jí dal své peníze, lehl si u ní na stůl a poslouchal, jak moje mysl brblá, „Tohle je ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal.“ Nemůžu uvěřit, že jsem dal 333 dolarů nějaké cizí ženské, aby mohla prsty kreslit linie po mém těle. Jak jsem tam tak ležel a přemýšlel o všech dobrých způsobech, jak se daly ty peníze utratit, prolétlo mnou náhle pochopení. No, už jsi jí ty peníze dal. Stejně tak dobře můžeš zastavit tohle negativní drmolení a být otevřený, abys přijal cokoliv, co je tu k přijetí. Tak jsem tam tiše ležel, připravený a otevřený. Nic jsem neočekával. Absolutně nic. I když se zdálo, že jsem v místnosti jediný, kdo to věděl. Ale zaplatil jsem za obě sezení, a proto jsem se v neděli vrátil na druhou část. Nicméně tu noc se staly ty nejpodivnější věci. Hodinu potom, co jsem šel spát, se lampa vedle mé postele – lampa, kterou jsem měl deset let – sama zapnula a já se probudil s velice reálným pocitem, že v mém domě jsou lidé. Prohledal jsem dům se svým dobrmanem, řeznickým nožem a pepřovým sprejem, ale nikoho jsem nenašel. Vrátil jsem se do postele se zvláštním pocitem, že nejsem sám, že mě někdo sleduje.
Naoko začal druhý den prakticky stejně jako den první. Nicméně jsem brzy zjistil, že to bude všechno možné, jenom ne to, co bylo den předtím. Moje nohy nechtěly zůstat v klidu. Měly takový ten syndrom „šílených nohou“, který udeří pokaždé během úplňku uprostřed noci. Tento pocit brzy postihl i zbytek mého těla. Společně se skoro nesnesitelným mrazem. Všechno, co jsem mohl dělat, bylo ležet nehybně na stole. A tak moc, jak jsem chtěl seskočit dolů ze stolu a vytřást ten pocit ven z každé buňky svého těla, neodvážil jsem se pohnout. Proč? Protože jsem zaplatil svých 333 dolarů a hodlal jsem za své peníze dostat všechno, za co to stálo. Tak proto. Brzo bylo po všem. Byl dusný, horký srpnový den a my jsme byli v apartmá bez klimatizace. Byl jsem promrzlý až na kost a cvakaly mi zuby. Žena přispěchala, aby mě na pět minut zabalila do deky, dokud se teplota mého těla nevrátila k normálu.
Byl jsem jiný. Nerozumím tomu, co se stalo. Dokonce jsem se ani nemohl pokusit to vysvětlit, avšak už jsem nebyl tou osobou, kterou jsem byl čtyři dny předtím. Vmanévroval jsem do svého auta, které nějak znalo cestu domů.
Nepamatuji si zbytek dne. Nedokážu vám s jistotou říct, jestli nějaký zbytek dne byl. Všechno, co vím, je, že následující ráno jsem v práci. A odysea začíná.
Po manipulaci s páteří jsem měl ve zvyku nechávat své pacienty ležet na stole se zavřenýma očima po dobu 30 až 60 sekund, aby si odpočinuli a dovolili svému nastavení se usadit. Tohle pondělí si sedm z mých pacientů vybralo, aby se mě zeptali, jestli jsem chodil okolo stolu, když tam leželi. (Někteří z nich se mnou byli skoro dvanáct let a jeden byl u mě poprvé.) Někteří se ptali, jestli někdo jiný přišel do místnosti, protože cítili, jako by několik lidí stálo nebo chodilo okolo stolu. Tři řekli, že cítili, jako by lidé okolo stolu běhali, a dva nesměle podotkli, že se zdálo, jako by lidé okolo stolu létali.
Byl jsem chiropraktikem asi dvanáct let a předtím se nikdy nikdo podobným způsobem nevyjádřil. Nyní mi to řeklo sedm lidí v ten samý den. Něco se dělo. V poklusu mezi pacienty jsem čelil dalším pozorováním od svých zaměstnanců: „Vypadáte tak jinak! Váš hlas zní tak jinak! Co se vám přes víkend stalo?“ Jistě, že jsem jim to nehodlal říct. „Ale nic,“ odpověděl jsem a sám se divil tomu, co přesně se o víkendu stalo.
Moji pacienti říkali, že dokážou ucítit, kde jsou moje ruce, ještě než se jich dotknu. Dokázali cítit mé ruce, když byly několik centimetrů od jejich těla. Stala se z toho hra, jak přesně dokážou určit polohu mých rukou. Ale když lidé začali přijímat léčení, stala se z toho víc než jen hra. Nejprve se léčení zdála nevýznamná: různé bolesti a podobně. Když pacienti zdánlivě přicházeli kvůli chiropraxi, srovnal jsem je a pak jim řekl, aby zavřeli své oči a leželi, dokud jim neřeknu, že je mají znovu otevřít. Zatímco měli zavřené oči, přejel jsem nad pacienty jednou nebo dvakrát svýma rukama. Když vstali a bolest byla pryč, ptali se mě, co jsem udělal. „Nic. A nikomu to neříkejte,“ byla moje standardní odpověď. Což bylo stejně efektivní, jako přístup Nancy Reaganové k drogám, „Jednoduše řekněte ne“.
Brzo lidé přicházeli kvůli těmto léčením z celých států a já neměl tušení, co se děje. Jistě, pravidelně jsem se radil se ženou, která mě napojila přes axiatonální linie. „Musí to pocházet z něčeho, co už ve vás bylo. Možná to má co do činění se zážitkem blízké smrti vaší matky,“ řekla mi a dodala, „Nevím o nikom, kdo by kdy reagoval takhle. Je to fascinující.“ Fascinující. Fascinující zjevně znamenalo, že si mám poradit sám.
Začátkem října se dostavily manifestace. Držel jsem své ruce nad ženou trápící se s kolenem, které bylo výsledkem dětské nemoci kostí. Když jsem dal své ruce pryč, její koleno bylo lepší. Moje ruce byly pokryté puchýřky, malinkatými puchýřky, které zůstaly jenom tři až čtyři hodiny. To se stalo během více než jedné příležitosti. Kdykoliv se objevily puchýře, lidé z ostatních kanceláři v budově se přiběhli podívat. (Měl jsem si za to účtovat.) Pak se to stalo. Moje dlaň krvácela. Nedělám si z vás legraci. Nebyly to proudy krve jako ve starých filmech nebo v časopisu National Enquirer, ale spíše jako bych si probodnul svoji dlaň špendlíkem. Ale byla to krev, stejná krev. To je iniciace! Informovali mě lidé. Do čeho? Ptal jsem se. A zase, jak to věděli? Proč jsem to nevěděl já? Kdo to vlastně ví?
Dobrodružství začíná
V listopadu jsem objednán na schůzku se světově proslulým médiem. Bez dechu, ztracený a o 30 minut později (jako obvykle) vrazím dovnitř, svalím se do jeho křesla a předstírám, že jsem si nevšiml „vražedného pohledu“. Znáte ten mistrný pohled, který vám sevře svěrač, abyste ho ustáli; ten, po kterém se vám před očima promítne každá lekce o dochvilnosti, kterou jste kdy dostali, a současně zpochybní vaši lidskou hodnotu, založenou na tomto ohavném, ačkoliv jediném a diskutabilním, prohřešku. Byl jsem si jistý, že ve svém volnu píše petice Kongresu, aby se do veřejných škol vrátilo slovo nedochvilný. Byl jsem si jistý, že tenhle výklad bude smršť.
Ve velice profesionálně-obchodním stylu rozložil své karty a pečlivě zakrýval jakýkoliv náznak tepla nebo soucitu ve své tváři. Podíval se na karty, pak se mi podíval přímo do očí s lehce potutelným úšklebkem a zeptal se, “Cože to děláte?” No, nevím jak vy, ale za 100 dolarů na hodinu jsem si pomyslel, „Vy jste médium.“ Řekněte mi to vy. Zdržel jsem se vyslovení svých myšlenek nahlas. „Jsem chiropraktik,“ řekl jsem věcně a byl opatrný, abych neudal příliš mnoho informací, které by mohly ovlivnit můj výklad. (Dokonce jsem mu ani neřekl své příjmení, když jsem se objednával na schůzku.) „Ale ne, je to něco víc než tohle,“ řekl. „Něco přichází skrze vaše ruce a lidé přijímají léčení. Budete v televizi,“ pokračoval, „a lidé budou jezdit z celé země, aby vás viděli.“ Tohle byla ta poslední věc, kterou bych očekával, že od toho muže uslyším. Pak mi řekl, že budu psát knížky. „Dovolte mi něco vám říct,“ odsekl jsem s vědoucím úsměvem, „pokud jsem si jedinou věcí jistý, tak je to ta, že nebudu psát žádné knihy.“
Bez knih jsem se vždycky obešel. Do tohoto okamžiku ve svém životě jsem přečetl možná dvě knihy a jedna z nich byla obrázková. Ale život měl přinést více změn. Média, léčitelé a lidé zabývající se channelingem si mě našli. Z celé země za mnou přicházeli a říkali mi, že jim bylo během meditace řečeno, aby na mě pracovali – a odmítali jakékoliv finanční vyrovnání. Moje aféra s láskou k alkoholu se zklidnila na obyčejné přátelství: občas k večeři jeden a půl skleničky vína. Nikdo nebyl překvapený víc než já.
To nejdivnější mělo ještě přijít: Moje závislost na televizi neočekávaně zmizela. Odvažuji se říct, že byla nahrazena knihami. Čtení jsem neměl dost: východní filozofie, život po smrti, chanellované informace a dokonce zkušenosti s UFO. Sledoval jsem, poslouchal i četl každého a všude.
Když jsem se v noci uložil ke spánku, začaly moje nohy vibrovat. Moje ruce byly jakoby neustále „zapnuté“. I kosti v mé lebce vibrovaly a v uších mi bzučelo. Později ke mně přicházely tóny a ve vzácných příležitostech zněly jako hlasy v chorálech.
A je to tady. Zbláznil jsem se. Teď už mám jistotu. Každý přece ví, že když přijdete o rozum, začnete slyšet hlasy. Moje zpívaly. Ke všemu v chorálech. Nemohl jsem mít malé a tiché pobrukování, nesmělého vokalistu nebo dokonce menší sbor. Ne, já měl celý chorál.
A co moji pacienti? Ti viděli barvy: překrásná intenzivní modrá, zelená, fialová, zlatá a bílá. A přesto, že byli schopni rozeznávat tyto barvy, říkali mi, že takto specifické manifestace nikdy předtím neviděli. Jejich krása je za vším, co známe. A mí pacienti, kteří pracovali v televizi a ve filmu, mi řekli, že nejenže tyto barvy neexistují tak, jak známe pojem barvy zde na zemi, ale ani s použitím dnešních zdrojů a technologií by nebylo možné je zreprodukovat.
Ano, pacienti viděli i anděly. Momentálně patří andělé mezi populární zážitky, takže jsem zpočátku nevěnoval příliš pozornosti andělským příběhům. Dokud lidé nezačali popisovat ty samé příběhy: stejné anděly, stejné zprávy, stejná jména. Nemluvíme o obvyklých andělských jménech jako Michael nebo Ariel, ani nemluvíme o Mojžíšovi nebo Buddhovi, i přesto, že spousta lidí říkala, že viděla Ježíše. Mluvím o jménech jako Parsillia a Jiří. Jiří se objevuje dětem a ostatním, kteří mohli být nervózní při pomyšlení na setkání s andělem. Víte, Jiří se nejprve objevuje jako malý barevný papoušek. Lidé mi pravidelně vysvětlují, že potom už najednou není papoušek, najednou je prostě vaším kamarádem. Jiří se stal známý tím, že se lidem později objevoval v době stresu.
První osoba, která viděla Jiřího, byla dívka ve věku 11 let, Jamie. Přiletěla se svojí matkou z New Jersey, protože měla skoliózu páteře, která celkem hodně křivila tělo této neobvykle zářivé a jinak velmi atraktivní dívky. Když Jamie odešla ze svého prvního sezení, řekla své matce a mně, „Právě jsem viděla takového malého barevného papouška. A řekl mi, že se jmenuje Jiří. A pak už to nebyl papoušek. Dokonce nebyl ani v živé formě.“ Živá forma: tohle bylo slovo od jedenáctileté dívky. „Pak se prostě stal mým kamarádem.“
Během dalších dvou nebo tří měsíců se mi svěřili další pacienti, že potkali Jiřího. Nikdo z nich přitom o Jiřím nevěděl, protože u všech andělů držím jména a popisy v tajnosti, abych neovlivnil zkušenosti ostatních lidí. (Dokonce i v tomto textu jsem změnil jména Jiří a Parsillia, abych ochránil jejich ryzí nevinnost.)
I když ne úplně, byla páteř Jamie z větší části napravena během jejího třetího sezení a poté se vrátila do New Jersey. Od té doby jsem s ní několikrát mluvil. Zdá se, že si vede dobře. A čas od času se jí ozve Jiří.
Na druhou stranu přichází Parsillia se specifickými zprávami. Často vám dá nejprve vědět, že budete vyléčeni. Poté vám řekne, že pokud budete vyléčeni, půjdete do televize a budete „šířit slovo“. Hádám, že bychom jí měli říkat náš Anděl pro Styky s veřejností.
První osobou, která Parsilliu viděla, byla Michele, žena z Oregonu. Michele mě viděla v interview pro NBC, bylo to jedno z mých dřívějších vystoupení v televizních pořadech. V té době vážila se vším všudy 87 liber. Měla syndrom chronické únavy a fibromyalgii. Neměla chuť k jídlu a už jen polknutí bylo bolestivé. Nebyla schopná vstát z křesla a dojít sama do koupelny. Aby byla bolest alespoň trochu snesitelná, musela být čtyřikrát za noc přenesena z postele do horké sprchy. Pokud by vzala své děti na návštěvu k matce a hodinu řídila auto, musela by tam tři dny zůstat v posteli, než by byla schopná zvládnout cestu domů. Zjevně nebylo možné, aby měla práci na plný úvazek. A její šestiletý syn musel dělat večeře pro svého tříletého bratra: sendviče s arašídovým máslem.
Michele, stejně jako většina z mých pacientů, nikdy předtím neviděla anděla ani neslyšela hlasy. Trvalo jí tři dny, než byla schopna získat andělovo jméno. Parsillia jí řekla, že bude vyléčena a že bude šířit slovo v televizi. Zhruba jeden rok poté jsme byli společně hosty v různých pořadech. Byla samý úsměv – a trochu slz. Její váha je nyní normální, má zdravý vzhled, udrží si práci na plný úvazek a pravidelně cvičí. A ano, každý večer vaří večeři pro svoji rodinu. Už žádné sendviče s arašídovým máslem.
Další pacienti během návštěv viděli muže s bílými vlasy, bílým knírem a v bílém plášti. Jindy se objevuje v róbě se zakrytou hlavou.
Debbie, matka tří dětí z Jižní Kalifornie, byla první, která viděla tohoto anděla (jehož jméno neznáme). V březnu 1995 jí byla diagnostikována smrtelná rakovina pankreatu, stejná rakovina, která vzala život herci Michaelu Landonovi. Bylo jí řečeno, že má možná dva měsíce života. Ve svých zkušenostech byla vytažena z těla, cestovala skrze tunel, kde viděla tyrkysové tečky a modré světlo a na konci se ocitla v objetí bílého světla. Debbie zažila muže s bílými vlasy v obou formách. Při prvním setkání měl na sobě svoji róbu a zakrytou hlavu. Dotkl se jejího zápěstí a poslal vlnu energie, která se jí prohnala tělem. Pak se uklonil a odešel a zanechal ji v přítomnosti velmi světlého, i když neobvykle přívětivého světla. Oči se jí zalily slzy. Pak zjistila, že je v tunelu a cestuje přes galaxii, cítila „takové to“, jak současně přes hlavu i nohy opouští své tělo.
Když Debbie přišla na druhou nebo třetí návštěvu, byl její neoperovatelný tumor z 80 procent pryč. Přibližně o osm měsíců později její doktoři cítili, že je kandidátem na operaci k vyjmutí zbývajících 20 procent. Těsně před dohodnutým datem operace se vrátila kvůli dalšímu z našich sezení. O den a půl později šla do nemocnice a očekávala operaci. Po nějakých testech ji však poslali domů. Žádná operace. Den a půl od našeho sezení její tumor zcela zjevně zmizel. Nezůstalo nic kromě zjizvené tkáně.
Je zajímavé poznamenat, že v listopadu přišla Debbie na další sezení. Během sezení cítila kapičky vody, jak dopadají na pravou stranu její tváře. Poté se muž s bílými vlasy a knírkem znovu objevil. Tentokrát ve svém dlouhém bílém plášti, který za ním vlál ve větru. Pak prostě zmizel.
Pacienti také obvykle vidí kruh doktorů v bílých pláštích, kteří se radí a vedou léčení. Můžete je vidět, jak spolu mluví v kruhu, avšak nelze je slyšet. Dále pravidelně přichází mladá nativní Američanka, která položí kožený pás se zářivými čtvercovými ornamenty na vaše čelo. Často také přijde nativní Američan a stojí v místnosti. (Nejsme si jisti, jestli je to šéf nebo šaman.) Dalším návštěvníkem je velice vysoký a mužný anděl, obvykle popisovaný jako osm, devět nebo deset stop vysoký s obrovskými, hustě pokrytými bílými křídly. Bylo mi řečeno, že stojí za mnou a má ruce okolo mého pasu, hledí přes mé pravé rameno a tiše vede mé ruce. Mnoho z těchto andělů se zdá mít svoji vlastní specifickou vůni: květiny, kadidlo a byliny – přesněji rozmarýnu.
Pak přišel Jered. Jeredovi byly čtyři, když ho jeho matka prvně přivedla. S výztuhami na jeho kolenou, které už ho stejně neudržely, se jeho oči dívaly současně do dvou směrů, ale nebyly schopné na nic zaostřit. Z jeho úst už nevycházela slova a v tomto tichu byl pouze nepřestávající proud slin. Jeredovo světlo se zredukovalo na prázdný výraz, který představoval pouze záblesk překrásné bytosti, která kdysi přebývala uvnitř.
Jered ztrácel v mozku myelinovou vrstvu, kudy cestují nervové impulzy. Trpěl přibližně padesáti velkými záchvaty denně. Léky snížily záchvaty přibližně na 16 za den. Jak tak ležel na stole, bez pohybu a skoro bez výrazu, jeho matka mi vysvětlila, že během posledního roku bezmocně sledovala jeho rychlou degeneraci. V době její první návštěvy už nebyla s dítětem, které kdysi znala, ale s něčím, co mohla popsat pouze jako „amébu“.
Jered byl na svém prvním sezení. Kdykoliv se má ruka přiblížila k levé straně jeho hlavy, cítil její přítomnost a sahal po ní. „Podívejte se, on ví, kde je vaše ruka. Sahá po ní. To nikdy nedělá,“ poukazovala jeho matka s nadějným překvapením. „Tam mu chybí myelin,“ dodala. Jered začal být ke konci sezení tak aktivní, že se jeho matka musela posadit na stůl, držet lehce jeho ruce a chlácholivě zpívat dětské písně tak, jak to dokážou jenom matky. Jejich oblíbená byla “Twinkle, Twinkle Little Star”. V den Jeredova prvního sezení se tyto fyzicky násilné záchvaty zastavily. Úplně.
Po druhém sezení chytal Jered kliky u dveří a otáčel jimi. Jeho vidění se zlepšilo a byl nyní schopen zaostřit na objekty. Když odcházel z ordinace, ukázal na recepci na květinovou výzdobu: „Květiny,“ řekl s úsměvem. V místnosti nezůstalo žádné oko suché.
Tu noc našli Jereda, jak společně s Vannou White recituje písmena abecedy při sledování Kola štěstí. A než šel spát, podíval se tento nemluvící andílek na svoji matku a řekl, „Maminko, zazpívej mi.“ O pět týdnů později se Jered vrátil zpět do školy. Na hřiště. Chytal míče.
Viděl Jered anděla? Nikdy to neřekl, ale já vím, že ano. Tento anděl ho autem vozil hodinu na schůzku a hodinu ze schůzky, seděl u něj na stole, jemně držel jeho ruce a s láskou mu zpíval “Twinkle, Twinkle Little Star” tak, jak to dovedou jenom andělé.
Ukazuje se, že jsem musel jít do svého nitra, abych našel většinu ze svých odpovědí. Moje dvě hlavní obavy byly, že nedokážu předpovědět, jaká bude něčí reakce, a tak jsem nikomu nemohl nic slíbit. A druhá, že jsem měl nepředvídatelné zvyšování a snižování energie, což se mohlo projevovat tři dny nebo i tři týdny.
Vždy jsem byl ten typ osoby s vnitřním dobíjením. Osoby, která mohla uskutečnit cokoliv, co si vzala do hlavy. Zatímco ostatní byli nastavení na čekejme a uvidíme, já jsem preferoval dominanci, manipulaci a kontrolu nad výsledkem situace. Překážky, které byly pro ostatní nepřekonatelné, byly pro mě překonatelné, takže jsem se rozjel a udělal to. Nejvíce pokořující výraz na zemi pro někoho jako já byl, „Pokud to tak má být, bude to tak.“ Má to tak být? Prd má být. Pokud chci, aby se to stalo, zařídím, aby se to stalo a kliďte se z cesty vy všichni falešní proroci. Takže si představte mé překvapení, když mi svitlo, že aby se tato léčení opravdu urychlila, musím jít z cesty a nechat řízení. Udělat krok zpět a nechat vést vyšší sílu. Kdo to řekl? Já. To jsem nemohl být já.
Ale bylo to tak. Nejenže energie věděla, kam jít a co dělat bez nejmenší instrukce ode mě; čím více jsem nechával svoji pozornost, aby byla mimo, tím silnější byly odezvy. Některá z největších léčení se stala, když jsem přemýšlel o tom, co nakoupit. Drzost!
Přijímej, neposílej.
Kdo to řekl? Zeptal jsem se a hledal ve skulinkách v hlavě, jako bych tam opravdu mohl něco najít. Pro tenhle druh rady tu máte špatnou osobu. Moje ego se pořád ještě vzpamatovávalo z „jdi z cesty a nech řídit vyšší sílu.“ Jak mám lidem provádět tato léčení, když jim nebudu posílat?
Přijímej, neposílej.
Slyšel jsem vás napoprvé. A teď mi odpovězte na otázku, odseknul jsem mentálně.
Ticho.
(Občas může ticho opravdu krkat.)
Vešel jsem, abych se podíval na další pacientku. Doufal jsem, že jí neudělám medvědí službu a byl jsem vděčný, že nedokáže vyčíst moje rozpaky a nejistotu z konceptu v mé mysli. S otevřenými dlaněmi jsem začal u jejích nohou. Přijímal jsem od pacientky přes své ruce. Přijímal jsem z nebes přes vršek mé hlavy. Bylo to láskyplné, bylo to pokorné a bylo to matoucí. Byl to divný pocit. A pak jsem uviděl, že pacientka začíná mít odezvu. A bylo to v pořádku.
V tu chvíli jsem opravdu přijal koncept, který jsem si zvolil, ačkoliv jsem mu pořád ještě úplně nerozuměl: Léčitel nejsem já, pouze Bůh je léčitel a z nějakého důvodu, ať už jako katalyzátor nebo prostředek, zesilovač nebo vysílač, zvolte si vlastní slovo, jsem pozván do místnosti.
Bylo po sezení. Pacientka viděla ty samé velkolepé barvy a slyšela ty samé nádherné tóny, které vidí a slyší ostatní pacienti. Také viděla dva z často popisovaných andělů, jak byli přítomni během léčebného procesu. Její problém, směs syndromu chronické únavy, fibromyalgie a kolitidy, měl být po tomto sezení pryč. Přesto, že přímo neohrožoval její život, ovládal posledních osm let jejího života. Vstala ze stolu a řekla, „Děkuji vám!“
Odpověděl jsem, „Neděkujte mi. Já to neudělal.“ Ona řekla, „Ale samozřejmě, že ano“ a vůbec to nechápala. „Nestalo by se to, pokud byste nade mnou nedržel své ruce.“
Pomyslel jsem si, možná, že ta osoba, co sedí tam nahoře na mráčku, se nakonec třeba tak moc nespletla. Možná jsem byl zvolen pro tento dar, protože nenosím róby a turbany, protože nevěším tapisérie a nepálím kadidlo, protože nechodím bosý a nejím hůlkami mísu bláta. Možná je to proto, že jsem přístupný a mluvím v relativně jednoduchých termínech. Nebo je to možná proto, že mám schopnost přijít s malými a hloupými způsoby, jak vysvětlit věci, které sám teprve začínám chápat.
„To je jako,“ vysvětloval jsem a hledal snadno pochopitelnou analogii pro malou dívku, jejíž koncept duchovní synchronicity byl, že Melrose Place je jak jméno ulice, kde mám v LA kancelář, tak název jejího oblíbeného televizního seriálu. „Je to, jako kdybys právě vypila úžasnou sladkou čokoládu ... a děkovala jsi brčku.“
Smála se.
Myslím, že jsme to oba pochopili.
Eric Pearl se objevil celonárodně v The Leeza Show, Sally Jessy Raphael, The Other Side i v dalších televizních programech. Uzdravení jeho pacientů byla k dnešku zdokumentována v šesti knihách: Hot Chocolate for the Mystical Soul; Chicken Soup for the Alternatively Healed Soul; More Hot Chocolate for the Mystical Soul; Hot Chocolate for the Mystical Teenage Soul; Are You Ready for a Miracle with Angels? A Ericova vlastní kniha, The Reconnection: Heal Others, Heal Yourself (Hay House), v češtině pod názvem RECONNECTION – Návrat k léčivé energii (Pragma).
Eric Pearl